Proč Italové nemívají dětské koutky

V Itálii jsme dlouho žili a i teď, když jsme se usadili v Čechách, tam často a rádi jezdíme. Vždycky jsem přemýšlela, proč Italové v restauracích nemívají dětské koutky, a nejdřív mě to dost štvalo a přišlo mi to vůči rodinám s malými dětmi vyloženě nefér :). Nakonec jsme ale museli dát Italům za pravdu a příliš „baby-friendly“ podnikům, s velikými dětskými koutky, se vyhýbáme obloukem. Proč?

Protože tam řádí a my prudíme 🙂

Děti jsou kouzelné v tom, že berou věci tak, jak přicházejí, a umí se krásně přizpůsobovat jakékoli situaci a také prostoru, ve kterém se nacházejí. Reagují na to, co my jim komunikujeme. A my komunikujeme i tím, jak utváříme prostor. (Dospělého tohle často nenapadne, ale pro děti to je jasné).

Pokud tedy dítě vejde do prostoru restaurace a před sebou vidí hernu, „hřiště“, hromadu hraček, které má k dispozici, tak si to běží užít a nic jiného ho nezajímá.

Má radost, takže třeba nahlas výská nebo si zpívá.  Možná se hádá o hračku s jiným dítětem, protože ji zrovna nutně musí mít! 🙂

Možná také hračky krámuje po celé restauraci, protože je prostě potřebuje ukázat rodičům anebo proto, že nechápe, že herna končí na „hranici“ koberečku, nebo ho nebaví pohybovat se jen v rámci „oplocení“.

V koutku má sice vzorně sundané botičky, ale přeci si je nebude pořád obouvat, když chce jen něco říct mamince. Takže to nakonec končí tak, že ponožkami „vytře“ celou restauraci a tu špínu do koutku zanese stejně🙂

Výsledkem tedy často bývá, že dítě ani rodiče se v klidu nenají. Dítě, protože má moc práce a taky je možná moc nervózní z toho, že se nemůže naplno projevit, jak by chtělo. A rodič, protože musí dítě pořád hlídat, prudit a peskovat, aby se chovalo slušně, a také se snažit, aby jejich děcko alespoň něco snědlo.:)

Do restaurace se ale přeci jdeme najíst!

Pro Italy je jídlo priorita. Milují nákup ingrediencí, užívají si vaření a řeší každý detail, jedí pomalu a vědomě, a pokud to jde, stráví u stolu hodiny. Když zrovna nejí, tak si o jídle alespoň povídají:).

Je tedy nad slunce jasné, že pokud se někam jdou najíst, potřebují tam dostatečně velký stůl, pohodlné židle, rychlou a milou obsluhu a skvělého kuchaře (většinou také potřebují poznat majitele podniku, aby se cítili exklusivně). No a ty italské děti to tak nějak samozřejmě poberou. Venku na hřišti řádí jako blázni a u stolu pak sedí a baští, jako dospělí.

Možná je to tak trochu i tím, že Italové mají to laskavé „baby-friendy“ chování už v sobě a dítě tam tedy snáze a nenásilně proniká do světa dospělých.

Každopádně my chodíme s dětmi také už téměř jen do „normálních“, „dospěláckých“ restaurací, kde vám maximálně půjčí pastelky nebo puzzle na zkrácení čekání a zpráva: „Tady se sedí a jí a nelítá a neřve!“ byla zatím pokaždé našimi rošťáky přijatá tak nějak automaticky, asi od toho prostoru. Takže nemusíme nic vysvětlovat. Náš tříletý Daniel už je tak daleko, že si většinou sám něco objedná ještě dříve, než zvládneme otevřít jídelní lístek.:)

A já jsem moc ráda, že se mohu v klidu najíst (i když ne 2 hodiny, jako průměrný Ital) a popovídat si s dětmi a manželem a netrávit většinu času tím, že se snažím s cizí maminkou diplomaticky vyřešit hádku o nějakou superdůležitou hračku. 🙂

Závěrem

Milý čtenáři, tenhle článek je možná trošku (hodně) nadsazený, protože jsem se snažila, aby byl veselý a aby vás bavil. A možná to vše vnímáte úplně jinak a „koutky“ milujete.

Pokud se ale člověk nad uvedenými souvislostmi jen trošku zamyslí, tak si třeba uvědomí, že někdy za nevhodné chování dětí mohou okolnosti a ne ony samy, pak se snad ten „dospělý“ svět k tomu „dětskému“ zase i milimetr přiblíží a budeme k rošťákům shovívavější.

No a ty italské restaurace jsou sice fajn, ale přebalovák na záchodě nemají skoro nikdy! Ach jo.:)

ste kreativní? Vychovávate děti s respektem? Připojte se k nám ve skupině „Prostor pro kreativní život“!

 

 

„Jsem architekt svého života i architekt povoláním. Pomáhám lidem tvořit DOMOV. Záleží mi na tom, aby jím byl prostor, ve kterém vládne osobitost, harmonie a kreativita. " Více o Kateřině se dozvíte tady >>
Komentáře
  1. Eva napsal:

    Moc krásný článek. Okolnosti jsou potvory. Naprosto souhlasím, děti se učí naším příkladem. Musíme jim být vzorem. Takže pokud se v Itálii takhle krásně stoluje, tak to děti přijmou jako naprosto jasnou věc.

  2. Helena napsal:

    Moc pěkný článek a souhlasím. Jen já mám ráda, když si můžu vybrat. Ideální jsou restaurace s malinkým koutkem, u kterého můžu sedět, kde nebývají jiné děti. Zvlášť, když jdu jen sama s dětma a chceme zajít na oběd, tak to ocením. Ale já mám děti celkem hodný, o hračky se netahají a rambajs taky nedělají. Máme už tady v okolí oblíbené restaurace. Když přijdem, zamíří do koutku, pak je odvolám na jídlo a pak si zase jdou ještě chvíli pohrát a já si dám kafe. :). Ale úplně souhlasím, že ten prostor dělá svoje. Je jedna restaurace s koutkem, kde děti dělají neplechu a vždycky…:/ Možná proto, že je tam koberec po celé ploše. Jinak když domlouváme nějakou společnou večeři ve víc lidech, tak chci vždy někam, kde není dětský koutek a chci si s nimi popovídat u stolu a u jídla, ne hlídat děti někde v dětským koutku. 😉

    • Kateřina Mastroianni napsal:

      Hmm, je pravda, že děti reagují hodně citlivě i na atmosféru prostoru a třeba i na nastavení obsluhy a to se pak dost promítne v jejich chování. Díky! Katka

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • e Book Vy a architekt aneb 5 kroků k dokonalému domovu

    O tom, jak vytvořit domov přesně pro Vás, ušetřit čas, peníze i Vaši energii.

  • NOVÉ SÁČKY NA MU-MU

  • O ČEM PÍŠU…
  • INSTAGRAM
  • E-BOOK MŮŽETE OBJEDNAT TADY

  • FACEBOOK