Nálepkový článek pro všechny „chytrohezkece“

Přiznám se, že nemám moc ráda nálepky, a myslím, že svět by se celkem dobře obešel i bez nich.
A to i přes to, že jsem jako malá měla úžasný „onálepkovaný“ nočník s nápisem „Castrol“! 

Doma nálepky sice nezakazujeme, ale celkem úspěšně je ignorujeme a nekupujeme. Přijdou nám totiž děsně neekologické. Vyrobit – nalepit – vyhodit. Takže se moc neslučují s naší rodinnou vizí.

U nás kralují washi pásky z rýžového papíru. Lepím s nimi obrázky dětí a fotky na zeď a taky se na ně dá psát, takže jsou ideální pro naše dvojjazyčné kořenky.:) Kromě toho jsou krásné. A hlavně se dají odevšad snadno sundat!

Občas nám ale přeci jen doma „přistane“ nějaká z těch „geniálních“ nálepkových knížek (většinou po někom), kde se máte přesně trefit nálepkou jen do určeného prostoru.

Náš Daniel je velmi kreativní a svobodomyslné dítě, a tak se většinou trefí někam úplně jinam. Dokud si lepí po oblečení, je to fajn, ale jakmile dojde na rovné plochy, větřím problém.

Jednou se téměř celá nálepková knížka přesunula na podlahu naší kuchyně (během vteřiny mé nepozornosti, samozřejmě), a když dílo dokončil, začala další, „nípací“ fáze.
Jestli jste někdy čistili zbytky lepidla z betonové stěrky, asi pochopíte, že moje zuby skřípaly o sto šest. 🙂

Mimochodem, celkem to jde octem. Tím jde totiž dolů skoro všechno. I zaschlá „kašička krupička“. 🙂

Během toho dlouhého čištění jsem si uvědomila jednu důležitou věc.

Nálepky na duši

Opravdové nálepky nechávají ošklivé černé, lepkavé mapy. Copak asi zanechávají v duši ty „nálepky“, které někomu vyšleme my?

Nejvíc je dáváme sami sobě a taky dětem. Těm vlastním, ale i ostatním. Myslím, že pro nás dospěláky děti často představují takovou tu nálepkovou knížku. Jenže my nejsme moc kreativní a svobodomyslní, a tak míříme přesně. Myslím, že je to dáno naším pocitem, že děti jsou zatím „nekompletní“ a je třeba je nějak dotvořit a směrovat.

U partnerů a ostatních lidí je to jinak, tam se dávají nálepky většinou „jen“ myšlenkou.
O to pevněji se ale přilepí.:-) No a jak pak přesvědčíte svět okolo vás, že to a to už nejste?

Jak tedy nenálepkovat?

Racionálně je to vlastně jednoduché. Je třeba vynechat věty začínající na „Já jsem…“, „Ty jsi…“, „On je…“ a podobně, po kterých následuje podstatné jméno. Například „prase“. 🙂

A nahradit tyto věty popisem situace. Například: „Máš špinavou pusu, obě ruce, tričko, židličku a stůl a kaše je i ve tvých vlasech. Ups, a dokonce i na ponožkách!“

Jednoduché, ne? 🙂

Pro mě osobně moc ne. Stereotyp je silnější. Sice se celkem dobře dokážu vyhnout pejorativním výrazům, ale nějaká ta nálepka mi sem tam stejně ulítne. Důležitý je ale cíl, ne? A ten je jasný. Postupně se zlepšovat.

Jestli si chcete společně se mnou zkusit alespoň jeden den nenálepkovat, přidejte se k výzvě Valentýn bez nálepek.

Valentýn bez nálepek

Děti také „dávají“ nálepky, ale v jejich případě má věta často úplně jinou energii a myslím, že primární záměr je hrát si se slovy, a ne někoho „škatulkovat“. U nás teď letí dva výrazy, podle momentální nálady: „chytrohezkec“ a „zadkoblbec“.:-).
Jak to máte u vás?

Věřím, že se vám tento článek líbil. Pokud ano, budu ráda za váš lajk a jeho sdílení.

Najdete mě facebooku na stránce  Kateřina Mastroianni – Architektura života, ve skupině Prostor pro kreativní život a na Instagramu @architekturazivota a @design_mumu.

„Jsem architekt svého života i architekt povoláním. Pomáhám lidem tvořit DOMOV. Záleží mi na tom, aby jím byl prostor, ve kterém vládne osobitost, harmonie a kreativita. " Více o Kateřině se dozvíte tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.